Proč se bojíme být upřímní a jak tím brzdíme další generace

Proč se vlastně bojíme čestných a upřímných myšlenek ….? 

Možná to znáte…
Chcete něco říct, ale v hlavě už vám běží:
„Radši mlč, nestojí to za to…“
„Co když se mě někdo zeptá na názor a já přijdu o místo?“
„Když to řeknu na rovinu, pokazím vztahy v práci nebo doma…“

Žijeme v době hypoték, dluhů, tlaku na výkon.
Denně slyším: „Nemůžu si dovolit být upřímný, mám rodinu, musím platit účty…“
A tak mlčíme, přizpůsobujeme se, přetváříme, jen abychom přežili.

Jenže právě tímto nastavením učíme další generaci, že se upřímnost nevyplácí.
A přitom všichni toužíme po opaku – po tom, aby naše děti byly sebevědomé, čestné a upřímné.

Děti to vnímají… víc, než si myslíme

Děti cítí ten tlak.
Vidí, jak se doma bojíme o práci, o peníze.
Slyší naše stížnosti na šéfy, na systém, na život.
A přitom jim říkáme:
„Buď upřímný… Řekni, co si myslíš…“

Ale ony následují to, co žijeme, ne to, co říkáme.

Vidí, jak soutěžíme, abychom byli lepší než ostatní.
Jak doma mlčíme, protože „teď není vhodná chvíle“.
Jak potlačujeme sami sebe, abychom „udrželi klid“.

A tak si začnou myslet, že být sám sebou je nebezpečné.

A přitom… největší dar, který můžeme dětem dát, je ukázat jim, že už TEĎ jsou dost dobré.

Ne díky výkonu. Ne díky tomu, že budou nejlepší.
Ale díky své jedinečnosti, díky tomu, co je pro ně přirozené – jejich originální schopnosti, talenty, pohled na svět.

Co s tím můžeme udělat?

• Udělejme si na děti čas.

• Mluvme s nimi.

• Ptejme se na jejich pocity, plány, radosti i starosti.

• Žijme s nimi, ne vedle nich.

• Učme je, že upřímnost nemusí bolet, že se dá sdílet klidně, s respektem a láskou.

A to platí nejen u dětí, ale i ve vztazích, v práci, v životě vůbec.

Zastavme se a zkusme to jinak

Žijeme v uspěchané době, kde se všechno točí kolem výsledků.
Zapomínáme se zastavit a vnímat jeden druhého.
Zapomínáme se zajímat, co prožívají lidé kolem nás.
A přitom právě tohle je klíč ke klidnějšímu a opravdovějšímu životu.

Výzva pro vás všechny… a i pro mě samotnou

I já nejsem vyjímka a dlouho jsem si myslela, že být upřímná znamená jít do boje.
Raději jsem mlčela, odcházela, než abych něco otevřeně řekla.
Nebo jsem byla upřímná jen k sobě a bála se to říct druhým.
Měla jsem strach z jejich reakcí.

Ale díky své práci s dětmi, rodiči a klienty vnímám každým dnem víc a víc, jak moc jsme si tu upřímnost pokřivili.
A proto jsem se rozhodla o tom dnes i napsat.

Učím se to už víc než 15 let. A pořád nejsem na konci. Za ty roky jsem už mnohé pochopila, proměnila a narovnala. A i když stále objevuji další drobnosti, které v životě ladím, jedno vím jistě – s upřímností se dojde nejdál. Možná to teď nevnímáme nebo nás to dokonce děsí, ale právě ona nás vede k větší lehkosti, klidu a svobodě.

A pokud cítíte, že vás to zve zkoumat dál – pro sebe, pro své vztahy nebo pro vaše děti – klidně mi napište.
Ráda vás podpořím na vaší vlastní cestě k větší lehkosti a pravdivosti…
…protože vím, že když jsem to zvládla já, zvládnete to i vy. 💛

A můžete začít i sami, třeba právě teď.

Začněte tím, že se zastavíte a podíváte se upřímně do sebe.
Že se naučíte být autentičtí, otevření a čestní – nejdřív k sobě, pak k druhým.

Tohle je největší výhra v životě.
A největší dar, který můžeme dát svým dětem.

Iveta

Všechny články v blogu