Díváme se na sebe. Ale vidíme se?

Každý den se díváme do zrcadla. Ale jak často se skutečně podíváme do sebe?

Nedávno jsme se při společném Naslouchání věnovali tématu, jak moc vlastně nasloucháme sami sobě. A od té doby mi v hlavě běží jedna myšlenka…

Kolik pozornosti věnujeme tomu, jak vypadáme navenek, a kolik tomu, co se odehrává uvnitř nás?

Ráno se postavíme před zrcadlo. Díváme se, hodnotíme, upravujeme. Něco zvýrazníme, něco zakryjeme. Vybíráme, co si oblékneme, jak budeme působit, zda jsme dostatečně upravení pro danou příležitost, pro druhé… a především sami pro sebe.

A často jsme právě my sami těmi nejpřísnějšími kritiky.

Co se nám nelíbí, snažíme se změnit. Co nedokážeme přijmout, raději skryjeme. A nemusí jít jen o náš vzhled.

Podobně totiž zacházíme i se svými pocity, strachy, nejistotami nebo touhami.

Oblékáme si různé role, nasazujeme úsměvy, přizpůsobujeme se očekáváním. Někdy tak dlouho, až sami zapomeneme, co se pod všemi těmi vrstvami vlastně ukrývá.

A tak stále znovu leštíme svůj povrch v naději, že když bude všechno vypadat dobře navenek, budeme se dobře cítit i uvnitř.

Jenže ta spokojenost často vydrží jen chvíli.

Pak se znovu objeví něco, co se nám nelíbí. Nějaká nedokonalost, nepříjemný pocit, pochybnost. A my začneme zase opravovat, zakrývat, vylepšovat…

Co když ale začínáme z úplně opačné strany?

Zajímavé je, jak pečlivě někdy vybíráme, co si dáme na sebe, ale jak málo pozornosti věnujeme tomu, co do sebe každý den přijímáme.

A nemyslím jen jídlo, kterým někdy pouze zaháníme hlad, aniž bychom vnímali, co naše tělo skutečně potřebuje.

Myslím také slova, informace, myšlenky, názory druhých, jejich očekávání i naše vlastní přesvědčení.

Čím vším každý den sytíme své nitro?

Co v sobě hromadíme? Co už nám neslouží? A co si neseme jen proto, že jsme tomu kdysi uvěřili?

Možná se pak divíme, proč nás stojí tolik úsilí udržovat všechno navenek v pořádku, když jsme tomu nejdůležitějšímu uvnitř dlouho nevěnovali pozornost.

A pak mi přišel pod ruku kaleidoskop…

Držela jsem ho v ruce a najednou mi došlo, jak krásné je to přirovnání k nám samotným.

Když se na kaleidoskop díváme zvenčí, vidíme jen jeho obal. Můžeme hodnotit jeho barvu, velikost, tvar. Může se nám líbit, nebo také nemusí.

Ale vůbec netušíme, jaká nádhera se ukrývá uvnitř.

Teprve když přiložíme oko a podíváme se dovnitř, objeví se před námi nečekaný svět. Barvy, tvary, obrazce, souhra jednotlivých střípků.

A stačí kaleidoskop nepatrně pootočit…

Všechno se promění.

Stejné střípky. Stejný kaleidoskop. A přesto úplně jiný obraz.

Co když je to podobné i s námi?

Co když nepotřebujeme neustále něco přidávat, zakrývat nebo předělávat?

Co když stačí změnit úhel pohledu a začít objevovat krásu i v těch částech sebe, které jsme dosud odmítali?

Možná právě některé naše nedokonalosti, zkušenosti a životní střípky vytvářejí obraz, který je jedinečný. Náš vlastní.

Zkoumáme vzdálený vesmír, hlubiny oceánů, hledáme krásu a tajemství všude kolem sebe.

A přitom nám možná uniká jeden z nejpozoruhodnějších světů.

Ten, který nosíme sami v sobě.

Jaké by to bylo ponořit se do vlastního oceánu? Prozkoumat svůj vnitřní vesmír? Podívat se pod všechny ty vrstvy, které jsme si během života navlékli?

Ne proto, abychom tam hledali další chyby, které je potřeba opravit.

Ale abychom začali skutečně poznávat, chápat a přijímat sami sebe.

Možná bychom zjistili, že právě tam se skrývá klid, který tak usilovně hledáme venku.

A že cesta k sobě nemusí vést přes další zdokonalování.

Někdy začíná tím, že se přestaneme hodnotit a začneme si naslouchat.

Ze svého nitra ven. Ne obráceně.

A tak si dnes položme otázku:

Dívám se na sebe očima kritika, který stále hledá, co ještě vylepšit? Nebo očima objevitele, který je zvědavý, jaká krása se uvnitř ukrývá?

Možná právě tady začíná naše cesta zpět k sobě. 💚

Všechny články v blogu