Když hlas nemůže ven: Emoční dopravní zácpa

Stalo se vám někdy, že jste chtěli něco říct, ale hlas jako by se zastavil v půli cesty? V hlavě jste měli slova, uvnitř možná celou bouři, ale hrdlo se stáhlo a ven nevyšlo nic?

Možná jste raději mlčeli, abyste zachovali klid. Nechtěli jste druhému ublížit, vyvolat konflikt, zklamat ho nebo ukázat svou nejistotu. A tak jste svou reakci zastavili. Jenže to, co nevyšlo ven, nemuselo zmizet. Emoce v těle mohou zůstat jako auto, které se zastaví uprostřed rušné dálnice.

Emoce: pohyb zevnitř ven

Kořen slova emoce najdeme v latinském slově emovere: e- či ex- znamená „ven“ a movere „pohnout“ nebo „uvést do pohybu“. Můžeme si ho tedy představit jako pohyb ven – zevnitř ven.

Tento význam mě fascinuje. Připomíná mi, že emoce nejsou naším selháním ani důkazem slabosti. Jsou vnitřním děním, které se potřebuje pohnout, být zaznamenáno a nějakým způsobem projít.

Neznamená to, že máme každý hněv okamžitě vykřičet na druhé nebo jednat pod vlivem každého pocitu. Pohyb ven může mít mnoho podob. Někdy jsou to slova. Jindy slzy, dech, chůze, psaní, ticho nebo obyčejné přiznání: „Ano, tohle se mě dotklo.“

Potíž nastává ve chvíli, kdy emoci nejen neprojevíme, ale nedovolíme si ji ani vnímat.

Když v těle vznikne dopravní zácpa

Představte si páteční dálnici. Provoz je hustý, ale stále plyne. Pak stačí jedno auto, které se zastaví v nevhodném místě. Za ním zpomalí další, přidávají se nová a za chvíli vznikne dlouhá kolona. Motory běží, řidiči jsou netrpěliví, někdo troubí, ale nikdo se nemůže pohnout.

Podobně někdy zacházíme sami se sebou. Jeden strach potlačíme. Jednu větu neřekneme. Jeden vztek spolkneme. Jednu vlastní potřebu odsuneme, protože ostatní jsou přece důležitější. Navenek dál fungujeme, usmíváme se, pracujeme a zvládáme. Uvnitř se však může postupně hromadit napětí.

Někdy si ho všimneme v sevřené čelisti, ztuhlé šíji, staženém hrdle, mělčím dechu, neklidu v žaludku nebo napětí v oblasti břicha a pánve. Tělo jako by říkalo: „Tady se něco zastavilo. Všimni si mě.“

Ne každý tělesný problém má samozřejmě emocionální příčinu. Bolest, dlouhodobá ztráta hlasu nebo jiné zdravotní obtíže patří také do péče lékaře či dalšího odborníka. Emoce a stres ale mohou být jedním z dílků celého obrazu – a stojí za to jim naslouchat.

Sama znám chvíli, kdy slova zůstala uvězněná

Před lety jsem zažila traumatickou chvíli spojenou s narozením mé dcery. Musela jsem telefonicky sdělit rodině, co se stalo. V jednom okamžiku se spojil strach, úzkost, bolest a nutnost vyslovit nahlas něco, co se vyslovovalo velmi těžko.

Dnes to vnímám tak, že si moje tělo tuto chvíli propojilo s telefonem, hlasem a sdělováním těžké pravdy. Po čase pak stačila situace, která původní okamžik něčím připomněla. V hrdle se objevil známý „knedlík“, úzkost a sevření. Chtěla jsem mluvit, ale nedokázala jsem vydat zvuk.

Nešlo jen o to, že bych nevěděla, co říct. Naopak. Slova jsem uvnitř cítila velmi zřetelně. Jako by byla uvězněná za zavřenou bránou a já s tím v danou chvíli nedokázala nic udělat. Hlas nešel ven.

Do toho se přidávala i moje tehdejší tendence podřizovat se, neříkat jasně, co chci, a zadržet pravdu, pokud by mohla vyvolat nepříjemnou reakci. Když člověk opakovaně nevysloví, co potřebuje, co nechce nebo co doopravdy prožívá, může se právě hrdlo stát místem, kde toto nevyřčené velmi silně vnímá.

Byla to pro mě konkrétní zkušenost s tím, jak se mohou propojit hlas, komunikace, úzkost, vzpomínka a tělesná reakce. Někdy totiž nezadržujeme jen pláč nebo hněv. Zadržujeme také vlastní hlas. To, co bychom potřebovali říct, ale obáváme se, že tím někoho zklameme, rozzlobíme nebo ztratíme. Možná jsme se dlouho učili být hodní, silní, klidní a všechno zvládat. Jen jsme se při tom nenaučili říkat, co doopravdy cítíme a potřebujeme.

Dlouho jsem si možná myslela, že jako průvodkyně bych měla mít své emoce zpracované a pod kontrolou. Dnes to vnímám jinak. Průvodce není člověk, který nikdy nezažije vlastní zácpu. Je to člověk, který ji zná, umí se u ní zastavit a neslibuje druhým zkratku. Může jít chvíli vedle nich, než znovu uslyší sami sebe.

Právě vlastní zkušenosti mě naučily nevnímat jen slova. Všímám si také hlasu, dechu, tempa, pauz, napětí i ticha. Protože Naslouchání není jen otázka uší. Někdy je nejdůležitější právě to, co člověk ještě nedokáže vyslovit.

Zácpa se uvolňuje auto po autě

Dopravní zácpu nerozpustíme tím, že naštvaně sešlápneme plyn a začneme tlačit do auta před sebou. Provoz se obnovuje postupně. Jedno auto se pohne, za ním druhé a potom další.

Podobné je to s emocemi. Nemusíme vyřešit celý svůj život během jednoho večera. Nemusíme se násilím nutit do velkého uvolnění ani se snažit okamžitě „zbavit“ strachu. Můžeme začít jedním malým krokem:

1. Zastavit se a všimnout si. Co se právě děje v mém těle? Kde cítím napětí, sevření, chlad nebo neklid?
2. Přestat se sebou bojovat. Místo „tohle nesmím cítit“ si můžeme říct: „Vidím tě. Teď je tu strach. Teď je tu hněv. Teď je tu smutek.“
3. Dát tělu trochu prostoru. Povolte čelist a ramena, opřete chodidla o zem a nechte dech plynout tak, jak je vám příjemné. Není potřeba nic lámat přes koleno.
4. Položit si otázku. Co ve mně zůstalo nevyřčené? Co bych potřebovala říct, kdybych se nebála reakce druhých?
5. Najít bezpečný způsob, jak to pustit ven. Někdy pomůže rozhovor, jindy dopis, který ani nemusíte odeslat, pohyb, pláč nebo chvíle ticha s někým, kdo vám nebude radit ani vás hodnotit.

První auto se možná pohne jen o několik metrů. I to je pohyb. I to je začátek.

Vlastní hlas nemusí křičet

Obnovit svůj hlas neznamená být hlučnější nebo prosazovat svou pravdu za každou cenu. Někdy je vlastní hlas velmi tichý. Řekne jen:

„Tohle mi není příjemné.“

„Potřebuji čas.“

„Teď nevím.“

„Mám to jinak.“

„Tady je moje hranice.“

Právě v těchto jednoduchých větách může být víc vnitřní síly než v dokonalé kontrole a snaze všechno vydržet. Postupně se učíme, že nemusíme volit mezi mlčením a výbuchem. Existuje také třetí cesta: vnímat sebe, nechat emoci projít a promluvit pravdivě, ale s respektem k sobě i druhým.

Když hlas nemůže ven, začne někdy mluvit tělo

Možná máte i vy ve své vnitřní koloně něco, co dlouho čeká na pohyb. Nevyřčenou větu. Potlačenou potřebu. Strach, který jste se snažili přemluvit. Hněv, který jste označili za nevhodný. Nebo smutek, na který nebyl čas.

Nemusíte všechno otevřít najednou. Někdy stačí bezpečně nechat odjet první auto – jeden pocit pojmenovat, jednu pravdu si přiznat a jeden nádech opravdu procítit.

Skutečná vnitřní síla pro mě dnes není kamený klid ani dokonalá kontrola. Je to schopnost zůstat se sebou i ve chvíli, kdy se uvnitř něco hýbe. Naslouchat tomu. A dovolit tomu najít cestu zevnitř ven.

Pokud na to nechcete být sami

Pokud cítíte, že v sobě dlouho držíte slova, emoce nebo rozhodnutí, ale sami se v nich začínáte ztrácet, nabízím vám bezpečný prostor pro individuální setkání. Skrze hluboké naslouchání a transformativní koučink vám nebudu říkat, co máte dělat. Pomohu vám zpomalit, uslyšet sami sebe a najít další krok, který bude pravdivý právě pro vás.

Setkat se můžeme osobně v Poděbradech, po domluvě v Praze, při procházce v přírodě nebo online.

Domluvit si individuální setkání

Jdu chvíli vedle vás.

Iveta Skřivanová

Filozofie Naslouchání

Naslouchání pro mě není rada, návod ani přesvědčování. Je to prostor, ve kterém člověk nemusí nic dokazovat, obhajovat ani zvládat. Když jsme opravdu slyšeni, můžeme postupně zaslechnout i sami sebe – své emoce, potřeby, tělo a vlastní vnitřní hlas.

O mně

Jmenuji se Iveta Skřivanová a více než deset let provázím děti i dospělé na cestě k sobě. Ve své praxi propojuji hluboké naslouchání, transformativní koučovací přístup, meditace, EOV a Reconnective Healing®. Působím především v Poděbradech, Praze a online. Pomáhám lidem znovu slyšet sebe, ujasnit si, co potřebují, a najít další krok.

Související článek

Proč si do života přitahujeme právě tyto lidi?

FAQ

Co znamená latinské slovo emovere?

Latinské emovere znamená pohnout, uvést do pohybu nebo pohnout ven. Vzniká spojením e-/ex- – ven – a movere – hýbat či pohnout. Nabízí tak obraz emoce jako něčeho, co se uvnitř nás pohybuje a hledá cestu k vyjádření.

Jak poznám, že v sobě zadržuji emoce?

Každý člověk to může prožívat jinak. Někdo si všimne sevřené čelisti, staženého hrdla, změny dechu nebo napětí v těle. Jiný spíše vnímá podrážděnost, únavu, neklid či potřebu stáhnout se. Nejde o diagnózu, ale o pozvání všimnout si, co se ve vás právě děje.

Co mohu udělat, když se mi stáhne hrdlo a nemohu mluvit?

Pokud je to možné, dopřejte si chvíli bez tlaku. Opřete chodidla o zem, povolte ramena a zkuste nejprve pojmenovat pocit sami pro sebe. Když slova nejdou vyslovit, můžete je napsat. Opakované nebo dlouhodobé potíže s hlasem, dýcháním či polykáním je vhodné konzultovat také s lékařem.

Znamená každá bolest v těle potlačenou emoci?

Ne. Tělesné obtíže mohou mít mnoho příčin a neměly by být automaticky vysvětlovány emocemi. Stres a dlouhodobé napětí však mohou ovlivňovat to, jak své tělo prožíváme. Práce s emocemi může být jednou částí péče o sebe, nikoli náhradou odborného vyšetření.

Jak může pomoci hluboké naslouchání?

Hluboké naslouchání vytváří bezpečný prostor bez hodnocení a rychlých rad. Člověk může zpomalit, vyslovit své téma, všimnout si souvislostí a lépe zaslechnout své vlastní potřeby a další krok. Individuální setkání s Ivetou Skřivanovou probíhají osobně v Poděbradech, po domluvě v Praze, v přírodě nebo online.

Všechny články v blogu