Máme odvahu růst a kvést jako květiny ?

ABY VYROSTLA KVĚTINA, JE POTŘEBA ZASADIT SEMÍNKO, KTERÉ ZAČNE SNÍT SVŮJ SEN A VYDÁ SE NA CESTU KE SVĚTLU. STEJNÁ JE I CESTA ČLOVĚKA.

Zajímá mě více

S květinami máme hodně společného, na povrchu jsme křehcí, ale uvnitř jsem odvážní a vládneme neomezenou silou, která nás chrání a vede životem. Pokud ji dáme důvěru, není možné se ztratit a udělat špatná rozhodnutí.

Vybrala jsem si úryvek z OSHO, který se mi líbil a sdílím zde toto připodobnění s vámi, věřím, že se zde najdete.

Semínko nikdy neví, co se děje, semínko neví, jak vypadá květ.

A semínko ani nevěří, že má schopnost stát se překrásným květem.

Cesta ke květu je dlouhá, a vždy je bezpečnější se na ni nevydávat – vždyť na této dosud neznámé stezce není žádná jistota.
Nic není jisté.

Na cestě hrozí tisíc a jedno nebezpečí, jsou přichystány mnohé léčky – a semínko je bezpečné, uzavřené v pevné slupce.

Ale semínko to přesto zkouší – je to namáhavá činnost, ohrožující skořápku, která je jeho bezpečím, ale začíná se něco dít.

Začíná bitva: boj se zemí, s kameny, se skálou. Semínko je tvrdé, ale výhonek je velmi měkký, a nebezpečí je mnoho. Nebezpečí nehrozí semínku, to může přežít staletí, je to výhonek, který je ohrožen. Výhonek vyráží do neznáma, za sluncem, za zdrojem světla, aniž ví kam, aniž ví proč.

Těžký je kříž k nesení, ale semínko sní svůj sen a pouští se na cestu. Stejná je cesta člověka. Je to svízelné. Potřebujeme více odvahy.

Ocitneme-li se tváří v tvář obtížné situaci, máme možnost volby – buď můžeme být rozmrzelí a hledat někoho, na koho bychom svalili vinu za své útrapy, nebo můžeme přijmout výzvu a růst.

Kvítek nám ukazuje cestu, jehož touha po životě jej vede temnotou ke světlu. Nesnaží se proti výzvám bojovat, ani se jim vyhnout, ani je odmítnout. Výzvy jsou prostě tady, a když se semínko stává květinou, musí je překonat. Stejně tak i ty měj odvahu růst a kvést.

Zdroj . Osho – kapitola 4

Všechny články v blogu