Nasloucháte druhým, nebo jen svým vlastním myšlenkám?

Kolikrát jste si všimli, že zatímco druhý člověk mluví, ve vaší hlavě už běží úplně jiný rozhovor?

Možná už máte připravenou odpověď.

Možná vás napadla podobná zkušenost.

Možná už víte, co chcete říct.

A čím déle druhý mluví, tím více ve vás roste netrpělivost.

Čekáte na chvíli ticha.

Na krátkou mezeru.

Na okamžik, kdy konečně budete moci sdělit svůj názor.

Jenže právě v tu chvíli se děje něco velmi zajímavého.

Vy už vlastně neposloucháte člověka před sebou.

Posloucháte sami sebe.

Nasloucháte svým vlastním myšlenkám.

Druhý možná vyslovil teprve několik vět a náš mozek už vytvořil svůj příběh. Začal porovnávat to, co slyší, s vlastními zkušenostmi. Hledá podobné situace, vytváří domněnky, hledá řešení nebo připravuje argumenty.

A ani si neuvědomíme, že jsme přestali být přítomní.

Někdy druhému skočíme do řeči.

Ne proto, že bychom mu chtěli ublížit.

Ale proto, že máme pocit, že už víme, co chce říct.

Kolikrát se ale stalo, že kdybychom vydrželi poslouchat ještě jednu minutu, zjistili bychom, že jsme jeho slova pochopili úplně jinak?

Proč to náš mozek dělá?

Možná vás napadá, jestli to znamená, že jsme sobci.

Nemyslím si.

Jde o přirozenou vlastnost lidského mozku. Rozdíl je v tom, jestli si ji uvědomíme a dokážeme se k druhému vědomě vrátit.

Mozek je neuvěřitelně rychlý. Neustále hledá souvislosti, porovnává nové informace s tím, co už zná, snaží se předvídat další vývoj a co nejrychleji najít řešení.

Je to schopnost, která nám v mnoha situacích pomáhá.

Jenže při naslouchání druhému člověku může být právě tato rychlost překážkou.

Místo abychom zůstali u jeho příběhu, náš mozek nás nenápadně vrací zpět k sobě.

Ke svým zkušenostem.

Ke svým emocím.

Ke svým názorům.

A aniž bychom si toho všimli, začneme vést rozhovor sami se sebou.

Přitom člověk naproti nám stále mluví.

Možná právě proto je skutečné naslouchání tak vzácné.

Vyžaduje totiž něco, co dnes děláme stále méně.

Na chvíli odložit vlastní příběh.

Nepřipravovat odpověď.

Nemít potřebu radit.

Nevysvětlovat.

Jen být.

A opravdu slyšet.

Zajímavé je, že se během života střídáme v obou rolích.

Někdy jsme to my, kdo skáče druhým do řeči.

Jindy jsme to my, kdo si přeje být konečně vyslyšen.

A právě tehdy vzniká pocit nepochopení.

Ne proto, že bychom měli rozdílné názory.

Ale proto, že jsme se vůbec nepotkali.

Každý zůstal ve světě svých vlastních myšlenek.

Možná největším darem, který můžeme druhému člověku dát, není rada.

Ani řešení.

Ani vlastní zkušenost.

Možná je to naše plná pozornost.

Protože ve chvíli, kdy se člověk cítí opravdu vyslyšen, často začne lépe slyšet i sám sebe.

A možná právě tehdy vzniká prostor pro skutečné porozumění.

Nejen druhému člověku.

Ale i sobě.

Malé pozvání na závěr

Až dnes budete s někým mluvit, zkuste si všimnout jediné věci.

Posloucháte opravdu jeho příběh?

Nebo právě teď nasloucháte svým vlastním myšlenkám?

Možná už jen toto uvědomění může změnit způsob, jakým spolu mluvíme. A někdy i celý vztah.

---

O mně

Jmenuji se Iveta Skřivanová a již řadu let provázím lidi na cestě k hlubšímu porozumění sobě i druhým.

Ve své praxi propojuji transformativní koučink, setkání Naslouchání, Reconnective Healing, meditace a poznatky o fungování lidské mysli. Každé setkání je pro mě jedinečné, protože věřím, že každý člověk už v sobě nese odpovědi, které hledá. Někdy jen potřebuje bezpečný prostor, klid a někoho, kdo mu bude opravdu naslouchat.

Možná právě proto se ve svých článcích nezaměřuji na návody ani na univerzální pravdy. Raději sdílím zkušenosti, otázky a souvislosti, které mohou inspirovat k vlastnímu zamyšlení.

Pokud cítíte, že nastal čas lépe porozumět sobě, svým vztahům nebo tomu, co právě prožíváte, ráda vás přivítám na individuální konzultaci, kurzu nebo společném setkání v Poděbradech či online.

Těším se na naše setkání.

Iveta Skřivanová

👉 Více informací najdete v sekcích Naslouchání, Transformativní koučink nebo Kontakt.

 

Všechny články v blogu