Náhoda, synchronicita, nebo poselství?

Dávejte si pozor, co si přejete.

Možná se vám někdy stalo, že jste něco vyslovili jen tak. Bez plánu, bez očekávání, možná trochu s nostalgií… a život vám odpověděl dřív, než jste stačili dojít domů.

Přesně tohle se stalo mně.

Přibližně před měsícem jsem seděla s kamarádkami u vína. Když jsem se dívala na stánky kolem nás, vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem si občas mohla přivydělat právě u některého z nich.

Bavilo mě být mezi lidmi, potkávat známé, poznávat nové tváře a na chvíli se stát součástí atmosféry celé akce. Nechtěla bych to dělat stále, ale v tu chvíli jsem úplně upřímně řekla, že mi to občas chybí. Že bych si takový den ráda někdy zopakovala.

A tím to pro mě skončilo. Jedno přání pronesené jen tak.

Zpráva, která přišla ještě téže noci

Seděly jsme stranou, mimo stánky. Janička, u které jsem si ten den koupila náušnice z Taguy, náš rozhovor slyšet nemohla. Navíc nejsme v blízkém kontaktu a příliš se neznáme.

Když jsem ale kolem jedenácté večer přišla domů, všimla jsem si zprávy na WhatsAppu právě od ní. Omlouvala se za pozdní hodinu a ptala se, zda bych jí hned následující den nemohla pomoci u stánku. Kolegyně jí onemocněla a důležitý den se jí začal bortit.

Musela jsem se smát. Nejen tomu, že jsem si zprávy v tak pozdní hodinu vůbec všimla, ale hlavně rychlosti, s jakou se moje přání začalo plnit.

Druhý den se mi Janička přiznala, že jí bylo nepříjemné mě oslovit tak pozdě, zvlášť když se moc neznáme. Jenže když přemýšlela, koho požádat, intuice jí stále nabízela moje jméno.

S radostí jsem přijala. Šla bych tam klidně i bez odměny. Ne z povinnosti ani proto, že bych si nevážila své práce. Chtěla jsem Janičce pomoci a současně jsem si tím dnem plnila něco, co jsem si sama přála. Už jen být u stánku s tak krásným zbožím pro mě byla radost.

Možná jsem tam měla být i kvůli jedné dece

Tehdy jsem ještě netušila, že u stánku nejsem jen kvůli nečekané brigádě.

Mezi dekami mě jedna okamžitě přitáhla. Barvami, vlky, kruhy připomínajícími lapače snů, pírky i geometrickými znaky. Prohlížela jsem si také další, ale stále jsem se vracela právě k této.

Nečekala jsem, že mi ji Janička věnuje. Když to udělala, měla jsem obrovskou radost. Deka pro mě znamenala víc než peníze. Stala se vzpomínkou na jeden zvláštní den a zároveň něčím, co mělo vlastní příběh i přesah.

Je krásně hřejivá, nekouše a pochází z rodinné tkalcovské tradice Lemů vysoko v ekvádorských Andách. Když jsem se do ní večer zabalila, začala jsem si číst o tamní kultuře, o symbolech a o kosmologii, která se v andských textiliích může odrážet.

Nechci konkrétní vzor odborně vykládat. Jeho původní význam by nejlépe přiblížili samotní tvůrci. Mně ale otevřel dveře k andské chakaně a k myšlence tří propojených světů: světa nahoře, našeho viditelného světa a světa uvnitř či pod povrchem. K rovnováze, cyklům života a vědomí, že věci nemusí existovat odděleně.

Možná právě proto mi ta deka nepřipadala jen jako věc. Něco ve mně oslovila ještě dřív, než jsem věděla proč.

Vlk, který patří ke smečce… a někdy jde část cesty sám

Vlk pro mě představuje sílu, instinkt, svobodu, věrnost a smečku. Potřebu někam patřit, ale také odvahu slyšet vlastní hlas.

Někdy je vlk součástí smečky. Jindy kráčí část cesty sám, než najde novou nebo si vytvoří vlastní.

Právě v tom poznávám i kus svého příběhu. Některé cesty člověk chvíli prochází sám. Ne proto, že by nikam nepatřil, ale možná proto, že teprve hledá lidi, se kterými může být opravdu sám sebou.

Vlčí kámen a pírko na cestě

Krátce nato jsem odjela na dovolenou do Krušných hor. Netušila jsem, že v blízkosti místa, kde budu pobývat, narazím na vyhlídku jménem Vlčí kámen.

Když jsem tam stála mezi stromy a dívala se do krajiny, znovu se mi vybavila deka. Vlci, cesta, rozhled do údolí… další dílek, který se podivně přirozeně připojil k těm předchozím.

A cestou jsem našla pírko káněte. Letku.

Nejdřív jsem ji nechala ležet. Když jsem se ale vracela, něco uvnitř mi říkalo, abych ji zvedla a odnesla si ji jako vzpomínku na tuto cestu. Běžně to nedělám, tentokrát jsem ale poslechla.

Přišlo mi krásné, jak se pírko z cesty propojilo s pírky na dece. A potom mě oslovila ještě jedna myšlenka. Když pták letku ztratí, časem mu naroste nová. Do té doby se musí přizpůsobit trochu jiným podmínkám letu.

I když tedy něco důležitého ztratíme, nemusíme přestat létat. Možná jen nějakou dobu létáme jinak, opatrněji nebo s větším úsilím… než znovu doroste to, co nám pomáhalo nést se lehčeji.

Náhoda? Synchronicita? Poselství?

Jedno přání u vína. Pozdní zpráva od ženy, která mě téměř nezná, ale jejíž intuice jí stále nabízela moje jméno. Den u stánku. Deka s vlky a pírky. Vlčí kámen. A letka káněte ležící na cestě.

Náhoda? Synchronicita? Poselství? Kdo ví…

Možná si jen naše mysl všímá toho, co se nás právě dotýká. A možná k nám život opravdu promlouvá častěji, než si myslíme. Ne hlasitě. Spíš v jemných souvislostech, setkáních a pocitech, které nedokážeme hned vysvětlit.

A možná i proto se ve své práci stále vracím k vnímání a naslouchání. K tomu, co se odehrává pod slovy. K drobným signálům těla, intuice a života. Ne proto, abychom v každé maličkosti hledali znamení, ale abychom nepřeslechli to, co je pro nás skutečně důležité.

Co si přitáhne právě vás?

Janička přiváží z Ekvádoru věci, které nejsou jen hezké. Nesou v sobě lidské ruce, tradici, přírodní materiály a příběhy: deky, šály, ponča, hamaky, šperky z taguy, klobouky, kakao, kávu, čokoládu i další drobnosti pro radost těla a duše.

Na podzim se těším na nové zboží a už teď vím, že si vyberu šálu. Hamaku bych si pořídila hned, kdybych ji měla kam zavěsit. Má zvláštní kouzlo. Když se do ní člověk položí, svět se zpomalí a zklidní. Najednou je všechno o trochu jasnější a krásnější. A není to jen chvilková radost. Ručně vyráběná hamaka může při dobré péči vydržet desítky let a některé modely unesou až 220 kilogramů.

Nemusíte čekat, až někde potkáte Janiččin stánek. Pokud vás něco zaujme, napište přímo Janičce Steklé a domluvte si osobní výběr. Uvidíte, co si přitáhne právě vás.

A když nic, nevadí. I samotné setkání s Janičkou má své kouzlo. Možná si neodnesete žádnou věc, ale příjemné setkání, které ve vás zanechá stopu. Ne na poličce, ale na duši. Žádná setkání nejsou nikdy náhodná.

A vy si dávejte pozor, co si jen tak přejete… Mohlo by se vám to splnit dřív, než dojdete domů. A možná ještě mnohem zajímavěji, než jste si představovali.

Pokud i vy právě hledáte větší spojení se sebou, se svou intuicí nebo s tím, co vám život jemně ukazuje, ráda půjdu chvíli vedle vás.

Domluvit si individuální setkání

Jdu chvíli vedle vás.
Iveta Skřivanová

O mně: 

Provázím děti i dospělé na cestě k hlubšímu vnímání, naslouchání sobě a rozvoji jejich přirozeného potenciálu. Ve své práci propojuje citlivost, praktickou zkušenost a respekt k jedinečnému příběhu každého člověka.

Všechny články v blogu