Tam, kde se slova dotýkají Bytí

Gramatika jako skrytá mapa vědomí

Už jako dítě jsem se někdy zastavovala u věcí, které ostatním připadaly naprosto samozřejmé.

Jednou z nich bylo sloveso BÝT.

Nedokázala jsem pochopit, proč k němu patří tvary JSEM a JE. Vždyť ta slova si nejsou podobná téměř ani jediným písmenem.

BÝT –  já JSEM.
BÝT – ono JE.

Jak mohou tato naprosto odlišná slova patřit k sobě a vyjadřovat totéž?

A pak tu byla ještě druhá otázka, možná ještě podivnější.

Ve škole jsme se učili, že sloveso vyjadřuje děj. Někdo běží, píše, pracuje, roste nebo tvoří.

Ale jaký děj vyjadřuje sloveso BÝT?

Strom je.
Zvíře je.
Auto je.
Já jsem.

Když něco JE, připadalo mi to přece hotové. Pro tuto chvíli je to tady. Existuje to. Nic se zdánlivě nevykonává ani nevytváří.

Proč je tedy BÝT sloveso, když se při něm zdánlivě nic neděje?

Nemohla jsem se s tím spojit. Nedávalo mi to smysl.

Jenže potom přijde někdo dospělý a řekne:

Tak to prostě je.
Tak se to říká.
Nad tím nemusíš tolik přemýšlet.
Nauč se to a hotovo.

Dítě postupně přesvědčíme, že jeho otázka není důležitá. Že příliš přemýšlí. Že na tom vlastně není nic zvláštního.

Přestane se ptát a začne memorovat.

A tak si ukládáme poučky, tvary a pravidla, aniž bychom tušili, proč vznikly a jaký příběh se za nimi skrývá. Naučíme se přijímat věci jako hotové a postupně stejným způsobem přistupujeme i k mnoha dalším oblastem života.

Tak to funguje.
Tak se to dělá.
Takový je život.

Jedeme na automat.

Dnes se mi však moje dětská otázka vrátila. Přišel impuls podívat se na slova BÝT, JSEM a JE znovu – tentokrát až k jejich kořenům.

A odpověď, kterou jsem objevila, mě fascinovala.

Jedno sloveso složené ze dvou různých kořenů

Když jsem se začala dívat do historie jazyka, zjistila jsem, že tvary slovesa BÝT nevznikly všechny z jednoho společného základu.

V průběhu vývoje jazyka se do jednoho slovesa spojily dva různé prastaré kořeny.

Přítomné tvary JSEM, JSI a JE pocházejí z kořene ES, který nesl význam být a existovat.

Jeho stopy nacházíme v mnoha jazycích:

• latinské est,
• německé ist,
• anglické is,
• sanskrtské asti,
• staroslověnské jestъ,
• české jest, je a jsem.

Infinitiv BÝT a tvary BYL, BUDE a BUDU jsou spojovány s jiným prastarým kořenem – BHU.

Ten nevyjadřoval jen existenci, ale také vznikání, růst, proměnu a stávání se něčím.

A najednou přede mnou nestála nesmyslná gramatická výjimka. Stály přede mnou dva různé pohledy na život, které jazyk spojil do jediného slovesa.

ES – to, co právě JE.
BHU – to, co vzniká a stává se.

Možná právě tuto rozdílnost jsem jako dítě cítila, přestože jsem ji ještě neuměla pojmenovat.

Proč je BÝT sloveso, když se zdánlivě nic neděje?

Jazyk nezná pouze slovesa, která popisují viditelnou činnost. Některá slovesa vyjadřují stav, existenci nebo trvání.

Přesto ve mně zůstávala otázka:

Když řeknu strom JE, není to už hotové?

Ano. Pro tuto chvíli JE.

Tvar JE zachycuje skutečnost v přítomném okamžiku. Jako by ji na malou chvíli zastavil a ukázal:

Toto je teď.

Jenže toto zdánlivé hotovo není mrtvé ani definitivní.

Strom JE – a přitom v něm proudí míza, přijímá světlo, dýchá a roste.

Zvíře JE – a přitom jeho srdce bije, jeho tělo žije a vnímá okolní svět.

Já JSEM – a přitom se každým nádechem, myšlenkou a zkušeností nepatrně proměňuji.

JE tedy působí jako hotový stav, ale zároveň označuje existenci, která stále trvá.

Není to ukončený děj. Je to děj bez nápadného pohybu – tiché a nepřetržité uskutečňování existence.

Možná proto je BÝT slovesem.

Bytí není věc, kterou jednou dokončíme. Bytí se stále děje.

JSEM neznamená, že jsem hotová. Znamená, že se právě teď uskutečňuje moje existence.

JE není konečná tečka. Je to živý přítomný okamžik mezi tím, co BYLO, a tím, co BUDE.

BÝT jako otevřená možnost

Když řeknu BÝT, ještě jsem neurčila, kdo má být, čím má být ani kdy se to má stát.

Být stromem.
Být člověkem.
Být psem.
Být řekou.
Být tichem.
Být životem.

Samotné BÝT nemá osobu ani konkrétní čas. Není to ještě já, ty, on ani ona. Není to včera, dnes ani zítra.

Je to otevřený prostor existence. Možnost, ze které se může něco projevit, vyrůst a získat určitou podobu.

BÝT stromem je možnost určité formy života.
Strom JE znamená, že tato možnost vstoupila do přítomné skutečnosti.

BÝT člověkem otevírá celou zkušenost lidského života.
Já JSEM člověkem ji ukotvuje do konkrétní osoby a konkrétního okamžiku.

A když řeknu BÝT životem, jako bych na chvíli překročila hranici své osobní identity. Nejsem už jen někdo, kdo život vlastní nebo žije. Mohu sama sebe vnímat jako součást života, který se skrze mě právě projevuje.

V tom pro mě vzniká nádherný pohyb:

BÝT –  je otevřená možnost.
JE –  je její přítomný projev.
JSEM –  je moje vědomé zakotvení v tomto projevu.
BUDU –  je další možnost růstu a proměny.
BYL –  je stopa formy, kterou už život prošel.

Najednou BÝT nepůsobí jako nehybná a dokončená věc.

Je současně prostorem i dějem.

V prostoru BÝT může být obsaženo mnoho možností. Tvar JE jednu z nich zachytí v přítomném okamžiku. A naše JSEM ji může vědomě prožívat a rozhodovat se, kam se vydá dál.

JE tedy může znamenat hotovo pro tento okamžik, ale nikoliv hotovo navždy.

Strom je – a stále roste.
Člověk je – a stále se proměňuje.
Život je – a stále se děje.

 BHU – BÝT a ,,BŮH,, – podobnost, která mě zastavila

Když jsem uviděla kořen BHU, okamžitě mě zaujala jeho zvuková blízkost ke slovu BŮH.

BHU – BÝT – BŮH.

Bylo by lákavé říct, že všechna tato slova pocházejí ze stejného kořene. Jazykověda je však od sebe odděluje.

Slovo BŮH je odvozováno od praslovanského BOG a spojováno s jiným prastarým kořenem – BHAG. Ten nesl význam rozdělovat, udělovat a dávat podíl. Souvisel také s představou štěstí, bohatství a hojnosti.

Jeho stopu můžeme stále vnímat například ve slovech bohatý a zboží.

Kořeny BHU a BHAG tedy nejsou podle jazykovědy totožné.

Přesto mě jejich zvukové i významové setkání nepřestává fascinovat:

růst, vznikání, život, podíl, štěstí, bohatství, hojnost, Bůh.

Nevnímám to jako důkaz společného jazykového původu. Vnímám to jako prostor pro další zamyšlení.

Možná naši předkové dokázali vidět spojení tam, kde dnes vidíme pouze oddělené pojmy. Možná pro ně nebylo možné úplně oddělit život, růst, hojnost a sílu, která všemu dává vzniknout.

Počátek slov se během tisíciletí ztrácí. Nemůžeme s jistotou vědět, co všechno při jejich vzniku lidé vnímali a jak hluboce byli spojeni s přírodou, životem a Zdrojem.

Můžeme se však zastavit a začít naslouchat tomu, co v nás tato slova otevírají dnes.

Dvě podoby jednoho Bytí

Když oba jazykové kořeny vnímám jako obraz, ukazují mi dvě podoby existence.

JSEM a JE představují spočinutí v přítomném okamžiku.

Nic nemusím dokazovat a nikam nemusím spěchat. Na chvíli pouze vnímám skutečnost:

Já jsem.
Strom je.
Dech je.
Život je.

Je to tichý střed, ve kterém se děj na povrchu zdánlivě zastavuje. Nejde však o nehybnost bez života. Pod povrchem stále probíhá samotný zázrak existence.

BÝT, BUDU a BYL v sobě naopak nesou pohyb, vznikání a proměnu.

Něco přichází z možnosti do skutečnosti. Roste, získává tvar, na určitou dobu se projeví a potom se opět promění.

Je to přechod mezi tím, co BYLO, tím, co právě JE, a tím, co BUDE.

Jako svůj osobní duchovní obraz v tom vidím dvě roviny:

Bůh v tichu – vědomí, které jednoduše JE.
Bůh v pohybu – tvořivá síla, ze které něco vzniká.

Není to jazykovědné tvrzení. Je to obraz, který mi pomáhá uvidět, že skutečné BÝT v sobě může obsahovat obojí:

ticho i pohyb, spočinutí i růst, vědomí i tvoření.

BYL, JSEM, JE a BUDU jako mapa vědomí

V této chvíli se pro mě gramatika mění v mapu lidského vědomí.

BYL představuje to, co už se odehrálo. Naše zkušenosti, vzpomínky, zranění i příběhy, které si v sobě neseme.

Když naše JSEM uteče do toho, co bylo, začneme znovu přehrávat staré vnitřní nahrávky. Vstupujeme do vlastního RE-play, podléháme starým        RE-klamám a odpovídáme naučenými RE-akcemi.

Minulost už není přítomnou skutečností, ale naše tělo a mysl na ni mohou stále reagovat, jako by právě probíhala.

BUDU je prostor toho, co se teprve může stát.

Může v něm být tvořivost, směr a přirozený růst. Může se ale změnit také v úzkost, neustálé plánování a snahu kontrolovat něco, co ještě neexistuje.

Když své JSEM příliš přesuneme do budoucnosti, přestaneme vnímat život, který probíhá právě teď.

JSEM je návrat k sobě.

Neříká, kým jsem byla ani kým bych jednou měla být. Přivádí mě k tomu, co právě teď skutečně vnímám.

Nejde o nehybnou identitu ani o nálepku. Moje JSEM se každým okamžikem znovu uskutečňuje.

A potom přichází prosté JE.

Strom je.
Zvuk je.
Dech je.
Tento okamžik je.

Neznamená to, že se vzdáváme rozlišování nebo popíráme své pocity. Jen na malou chvíli odkládáme příběh, který ke skutečnosti automaticky přidáváme.

Vnímáme to, co JE, ještě předtím, než rozhodneme, zda je to dobré, špatné, spravedlivé, nebezpečné nebo žádoucí.

Právě v tomto prostoru mezi podnětem a automatickou RE-akcí může vzniknout nový vědomý krok.

Nejdříve JSEM. Teprve potom něco dělám

Zvykli jsme si měřit svou hodnotu především podle činností.

Co jsem zvládla?
Co jsem vytvořila?
Kolik jsem toho udělala?
Kam jsem se posunula?

Jazyk nám však připomíná, že před každým výkonem stojí nejzákladnější sloveso našeho života:

BÝT.

Nejdříve JSEM.
Teprve potom něco dělám.

Když tento pořádek obrátíme, snadno začneme dělat stále více věcí jen proto, abychom si zasloužili právo existovat, být přijati nebo mít hodnotu.

Když se ale vrátíme ke svému JSEM, nemusíme svou existenci dokazovat. Můžeme se ztišit, uvidět to, co JE, a teprve potom nechat vzniknout své vědomé BUDU.

Ne jako automatickou reakci.
Ne jako pokračování starého příběhu.
Ale jako nový impuls vycházející z přítomnosti.

Obrazy utkané do slov

Okamžiky, pocity a hluboké životní prožitky často nedokážeme slovy zcela popsat.

Můžeme se o to pokusit, ale vždy zůstane něco, co se do vět nevejde. Něco, co lze pouze prožít, pocítit nebo vnitřně uvidět.

A přesto se lidé odnepaměti snažili svou zkušenost předávat dál.

Možná právě proto pro mě slova nejsou jen zvuky ani ploché názvy věcí. Vnímám je jako obrazy převedené do řeči. Jako zkušenosti, které se během mnoha generací otiskovaly do jazyka.

Slovo nenese pouze jeden slovníkový význam. Může v sobě uchovávat celé spektrum informací – pohyb, vztah, obraz, pocit, zkušenost i způsob, jakým naši předkové vnímali svět.

Je jako kus látky, do kterého byl vetkán obraz.

Z dálky vidíme jen slovo. Když se však zastavíme a začneme se dívat pozorněji, mohou se před námi objevit jednotlivá vlákna, ze kterých bylo utkáno.

Některá dokáže odhalit historie jazyka.
Jiná se otevřou skrze naši vlastní zkušenost.
A některá už možná zůstanou navždy skrytá.

Nemůžeme s jistotou vědět, co přesně naši předkové při vzniku jednotlivých slov prožívali. Jejich zkušenost se však do jazyka přirozeně otiskovala. Žili blíže přírodním cyklům, pozorovali vznikání, růst, zánik i proměnu a hledali způsob, jak to, co viděli a cítili, předat dál.

A tak možná ve slovech zůstalo mnohem více, než dnes při jejich automatickém používání vnímáme.

Když řekneme BÝT, nemusí to být jen gramatický tvar.

Může se před námi otevřít obraz možnosti, prostoru a života, který se chce projevit.

Když řekneme JE, můžeme vnímat okamžik, ve kterém se tato možnost stala přítomnou skutečností.

Když řekneme JSEM, můžeme pocítit sami sebe jako vědomou součást života, který se právě děje.

A právě tady se slova přestávají pouze vyslovovat a začínají se otevírat.

Krátké zastavení: od BYLO a BUDE k tomu, co JE

Na chvíli se zastavte.

Uvědomte si, zda je vaše pozornost právě teď zachycená v tom, co BYLO, nebo v obavách z toho, co BUDE.

Nemusíte minulost popírat ani budoucnost zahazovat. Jen si všimněte, kde se právě nachází vaše vědomí.

Potom se rozhlédněte kolem sebe a bez hodnocení si pojmenujte:

Světlo je.
Zvuk je.
Dech je.
Moje tělo je.
Já jsem.

Nic dalšího teď nemusíte vytvářet.

Chvíli pouze BUĎTE.

A potom pozorujte, zda z tohoto ticha přichází nový impuls. Ne povinnost, kterou vám diktuje stará nahrávka, ale klidný a čistý krok směrem k vašemu BUDU.

Slova jako konzervy prastaré moudrosti

Slova, která denně používáme, nejsou jen ploché štítky pro rychlé dorozumění.

Jsou to konzervy plné prastaré moudrosti.

Po tisíce let v sobě uchovávají zkušenosti lidí, kteří žili před námi. Něco z jejich původního významu dokážeme dohledat, něco už navždy zůstane zahalené a něco se může otevřít teprve v našem vlastním prožitku.

Když slova pouze mechanicky memorujeme, zůstávají zavřená.

Když se u nich zastavíme, začneme se ptát a opatrně je otevřeme, můžeme uvnitř objevit mapu lidského vědomí – a možná i zapomenutý návod k tomu, jak žít.

Nejde mi o to přesvědčit druhé, že za každým slovem existuje jediný skrytý a správný výklad.

Jde mi o něco jiného.

Chci člověka na chvíli zastavit.

Vystoupit z automatu, ve kterém věci pouze opakujeme, protože se to tak říká, tak se to dělá a tak jsme se to naučili.

Znovu se podívat na něco, co používáme každý den, ale už to téměř nevnímáme.

Naslouchat.

Ptát se.

Přemýšlet.

Dovolit si uvidět známou věc z jiného úhlu.

Možná děti někdy vědí více, než si myslíme.

Ne proto, že by znaly všechny správné odpovědi, ale protože ještě nepřestaly vnímat, když jim něco nedává smysl. Dokážou uvidět paradox, kolem kterého my dospělí bez povšimnutí projdeme.

Možná bychom jim neměli tak rychle odpovídat, že se nad tím příliš zamýšlejí.

Možná bychom se měli na chvíli zastavit spolu s nimi.

Protože právě tam, kde samozřejmost přestane být samozřejmá, může začít skutečné poznání.

Slovo se možná nezmění.

Může se ale změnit obraz, který v něm uvidíme.

A s novým obrazem se může změnit také způsob, jakým vnímáme sebe, druhé i celý život.

Z nekonečného BÝT něco vstoupí do skutečnosti a JE. Já JSEM tím, kdo to vnímá. Mohu znovu opakovat to, co BYLO, nebo se vrátit do prostoru Bytí a vědomě utvářet to, co BUDE.

Kdykoliv se ztratíme v tom, co BYLO, nebo v obavách z toho, co BUDE, můžeme se vrátit do svého JSEM. Zastavit se u toho, co právě JE, a znovu se dotknout prostoru BÝT – místa, ve kterém ještě existuje více než jedna možnost.

Otázky, které ve mně zůstávají

Možná nemusíme na každou otázku ihned najít jednoznačnou odpověď. Někdy stačí nechat slova chvíli působit a všimnout si, kam nás vedou.

• Kde se právě teď nachází moje JSEM?
• Vnímám to, co skutečně JE, nebo se dívám přes obraz toho, co BYLO?
• Vytvářím své BUDU ze strachu, nebo z otevřeného prostoru možností?
• Dokážu se na chvíli zastavit, nic nevytvářet a pouze BÝT?

Možná právě mezi tím, co BYLO, a tím, co BUDE, existuje malý prostor. Prostor, ve kterém nemusíme okamžitě reagovat. Můžeme se zastavit, naslouchat a dovolit, aby se objevila nová možnost.

Mohlo by vás také zajímat

• RE – když se opakování stane realitou
• RE‑klama a RE‑akce: Proč opakujeme stejné reakce?
• EOV 2 – krok za hranice běžného vnímání
• Kavárna ve tmě: Když oči mlčí a srdce začíná vidět

O mně:

Jmenuji se Iveta Skřivanová a ve své praxi v Poděbradech, Praze a online propojuji naslouchání, práci s vědomím, vnitřními obrazy, meditacemi, EOV a rekonektivními frekvencemi. Zajímá mě nejen to, co se nám v životě děje, ale také odkud se na své prožitky díváme a jaký význam jim dáváme.

Pokud cítíte, že se stále vracíte ke stejným myšlenkám, pocitům nebo reakcím, můžeme se společně zastavit a podívat se, co se za nimi skutečně skrývá.

Domluvit si osobní nebo online konzultaci

Všechny články v blogu